Právním základem pro použití zvukových záznamů jsou především ustanovení občanského zákoníku, dle kterého platí, že zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejich projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Svolení není třeba, pokud se zvukový záznam pořídí nebo použije k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob nebo pořídí-li nebo použijí-li se zvukové záznamy k úředním účelům na základě zákona nebo v případě veřejného vystoupení v záležitosti veřejného zájmu.

Otázkou přípustnosti zvukových záznamů se opakovaně zabýval jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud, již od roku 1998. Nejnovější rozhodnutí k novému občanskému zákoníku bylo vydáno v roce 2018.

V rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1998 soud dospěl k závěru, že pokud byl důkaz pořízen nebo opatřen v rozporu se zákonem a současně došlo k porušení práv jiné osoby, takový důkaz je nepřípustný a soud jej neprovede. Rozsudkem Nejvyššího soudu z roku 2004 byl důkazní prostředek ve formě audiozáznamu připuštěn, i když ne všechny zachycené fyzické osoby věděly o tom, že jejich rozhovor je nahráván. Soud dospěl k závěru, že „Zvukový záznam zachycující projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nelze považovat za zaznamenání projevu osobní povahy; důkaz takovým záznamem v občanském soudním řízení proto není nepřípustný.“ Stejný závěr Nejvyšší soud zdůraznil i v roce 2010 a soudům nižšího stupně vytkl odmítnutí použití důkazního prostředku bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu a věc vrátil k dalšímu projednání s tím, že: „Pro řešení této otázky proto bude nezbytné zejména zjištění, za jakých konkrétních podmínek byly zvukové záznamy pořízeny a zda jejich obsahem jsou projevy osobní povahy, které jsou chráněny § 11 a § 12 občanského zákoníku.“

Použití principu proporcionality pro použití audiozáznamu jako důkazu ve svém nálezu z roku 2014 potvrdil i Ústavní soud: „V prvním kroku je posuzována způsobilost konkrétního opatření k naplnění svého účelu (neboli jeho vhodnost), čímž se rozumí, zda je vůbec schopno dosáhnout sledovaného legitimního cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále je zkoumána jeho potřebnost z toho hlediska, zda byl při výběru prostředků použit ten z nich, který je k základnímu právu nejšetrnější. Konečně ve třetím a zároveň posledním kroku je předmětem posouzení jeho proporcionalita v užším smyslu, tedy zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl.“ Při posouzení je tedy třeba provést zhodnocení, které z posuzovaných práv má v daném případě přednost, přičemž je třeba přihlížet k ochraně slabší strany.

Princip proporcionality aplikoval v posledním rozhodnutí i Nejvyšší soud při interpretaci nově zavedené výjimky o použití zvukového záznamu osoby bez jejího souhlasu při ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů. Nejvyšší soud zopakoval, že základním kritériem, jež má vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti zvukových či obrazových záznamů týkajících se člověka nebo jeho projevů osobní povahy a pořízených soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v občanském soudním řízení, je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a rozhodování o tom, který z těchto zájmů je v konkrétním případě jejich střetu převažujícím. Na základě tohoto posouzení dospěl v posuzovaném případě k závěru, že audiozáznamy nahrané bez souhlasu nahrávané osoby mohou být použity pouze v případě, kdy není možné prokázat dané skutečnosti jinak.

Odkaz na judikaturu soudů:

1) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98 (R 39/1999).

2) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004.

3) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008.

4) Nález Ústavního soudu České republiky z 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14.

5) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018.